Na Pálavě najdeme jednu z nejhezčích a nejromantičtějších hradních zřícenin u nás. Její bílé zdivo jakoby bylo přímým pokračováním vápencových útesů. Má neobvykle mnoho jmen, říká se mu Waisenstein, Rasenstein, Rossenstein, ale taky poeticky Růžový hrádek. Byl založen zřejmě kolem 13.-14.století jednou z větví švábského rodu Wehingenů, také nazývanou Sirotci, neboli Waisové. Stavebníkem by měl být Siegfried Waise, který se po hradu psal v roce 1305. Jím však hlavní větev tohoto rodu vymřela a Sirotčího hrádku se zmocnili mikulovští Liechtenštejnové, kteří jej pak drželi více než dvě století. V roce 1504 při dělení majetku připadl spolu s blízkým hradem Děvičky nejstaršímu synu Kryštofovi. Kolem poloviny 16.století byl zřejmě opuštěn a změnil se v ruiny, jako o pustém se o něm poprvé hovoří v roce 1590.

 Sirotčí hrádek byl vystavěn na dvou strmých vápencových skaliscích, oddělených hlubokou roklí, z níž je vchod do krasové jeskyně. O něco přístupnější je jižní část, jejíž plochu zaujal nepravidelný, zhruba trojúhelný blokový palác, do nějž se vstupovalo přístavkem na jižní straně. Směrem na západ se výrazně zužoval a byl zakončen štíhlou válcovou věží. Na opačné straně byla do skály vyhloubena cisterna. Palácové zdivo se dochovalo do výšky asi 8 metrů. Se severní částí hradu na protilehlém útesu byl palác spojen zřejmě mostem nad nejužší částí rokle. Na  tomto druhém zhruba obdélném skalisku se dochovaly jen základy obvodových zdí a spodek hranolové věže.

pověst:

Jistý templářský rytíř prý kdysi dávno porušil slib a žil na zdejším hradě se ženou. Řádový soud jej za to odsoudil k smrti a dal popravit. Jeho duch se ve zříceninách zjevuje dodnes, spolu s přízrakem svého syna, rovněž templářského rytíře. Občas tu bylo možné spatřit i jiné strašidlo a to černého ohnivého psa. Objevoval se především v noci, proto se nedoporučovalo na hrad po setmění chodit.