Uprostřed lesů Českomoravské vrchoviny při bývalé rozsáhlé oboře stojí ojediněle dochovaný gotický hrad, dodnes vzbuzující dokonalou iluzí středověku. Vybudovali jej ve 2. čtvrtině 14 století páni z Hradce a podle svého erbovního znamení - růže - mu dali jméno R|osenstein. Měl trojúhelníkový půdorys a patřil k typu s obvodovou zástabou. Vstup chránila polygonální věž s břitem, stojící na skalisku, jihovýchodně od ní, rovněž na skále vyrostl palác. Kolem roku 1353 dostal Roštejn nové opevnění s kruhovými baštami, ještě rozšířené během válek mezi markrabaty Joštem a Prokopem. Severně od brány bývalo nevelké předhradí s hospodářskými budovami, dnes zcela zaniklé. V roce 1423 je dobyli a zpuštošili husité, vlastní hrad se jim však získat nepodařilo. V roce 1536 se hrad stal součástí telčského panství. Nedlouho po roce 1570 jej Zachariáš z Hradce upravil a renesační lovecké sídlo, kde často - hlavně v letních měsících - přebýval.

Hradní palác dostal patrovou nástavbu, v interiéru vznikl prostorný rytířský sál a hradní kaple. V 18. století získala kaple barokní podobu a boční budova byla vyzdobena štukami,. Od počátku 19. století přestal být Roštejn šlechtickým sídlem. Bydlel tu jen panský myslivec, pro kterého byla vystavěna budova vedle brány, ostatní objekty značně zpustly.

Těžkou ránu zasadil hradu i požár  12.6.1915. Celková rekonstrukce v letech 1955-82 mu však vrátila jeho původní vzhled, v němž převládají styly gotiky a renesance. Po polovině 16. století byla poblíž zřízena velká obora, poškozena za švédského obléhání v roce 1643, později obnovena. Chovali se tu  daňci, mufloni a černá zvěř. V roce 1902 však byla zlikvidována.

Vzácně zachovanému goticko-renesančnímu hradu dominuje 28 m vysoká věž se stanovou střechou, hlavní obytnou budovou je dvoupatrový palác s kaplí a patrovými renesančními přístavky. Nádvoří uzavírá hradbva s krytým ochozem, V interiérech jsou cenné renesanční nástěnné malby (mj Mattioliho herbář, heraldické motivy), dobový mobiliář a sbírky. Stálá expozice představuje historii objektu, porcelán, cín, řezbářství, kamenictví a lovectví

Jeden z bývalých správců hradu jménem Stembach prý kdysi zaslechl na půdě paláce silný rámus. Společně s posádkou doběhl na místo a spatřil velkou díru, pod níž se rozevírala propast, do které se propada jistá hříšná paní. Od té doby prý díru nelze zazdít. Roštejn má i jedno zvláštní strašidlo - zjevují se tu stíny vysokých bot, kráčející nehlučně přes nádvoří

K Roštejnu se váže mnoho pověstí, poslyšte třeba tu o jeho založení! Telčský pán si prý chtěl nechat vystavět skvostný hrad. Aby jej měl přesně takový, jaký si představoval, povolal na pomoc ďábelské síly. Upsal se čertu s jedinou podmínkou: stavbu chce mít hotovu přes noc, než ráno zakokrhá kohout. Ďábel pracoval svědomitě, nejlepší kameny nosil až z vrchu Oslednice, avšak jeho kvapná práce nakonec nestačila. Zvedal poslední kámen, aby dokončil své dílo, když tu se ve vsi ozvalo zakokrhání. Rozzuřený čert prý posledním kamenem mocně mrštil do nedalekého rybníka. Prý tam onen balvan leží dodnes. Kdo by snad o pověsti pochyboval, může se jít přesvědčit třeba k Čertově šlápotě – skále, kde vzteklý čert zanechal otisk svého kopyta. Místní lidé však znají povídačku z úst svých prarodičů trochu jinak. Když pán viděl, jak jde ďáblu dílo od ruky, vyděsil se, že by mohl přijít o duši, tak sám ze vsi kokrhal a pekelníka přelstil. Někteří občané prý říkávali, že kokrhání mu šlo lépe než politika.