Vznik této obce je spjat se jménem jednoho z nejvzdělanějších šlechticů barokní doby v Čechách, hraběte Františka Antonína Šporka.  Když se roku 1684 generálovi pozůstalí synové dělili o rozsáhlé dědictví po otci, připadlo Hradiště spolu s Lysou nad Labem, Konojedy a jinými statky staršímu Františku Antonínu. Ten se narodil roku 1662, studoval u jezuitů v Kutné Hoře, později na pražské univerzitě a své vzdělání rozšiřoval častými cestami. Z Františka Antonína vyrostal výjimečná osobnost s velkým zájmem o vědy a umění. Tohoto cílevědomého muže přiměl objev minerálního pramene nedaleko jeho hradišťského sídla k tomu, že nechal pramen přezkoušet v roce 1694 známými pražskými lékaři. Když byla potvrzena léčivá síla těchto pramenů, rozhodl se František Antonín Špork pro vybudování nové osady, které dal jako zakladatel název Kukus, Kux na památku zlatých dolů, jejichž stopy se našly v okolí. Špork začal z Kuksu budovat již od roku 1695 lázeňské a společenské středisko. K rozvinutí této představy Šporkovi nepochybně pomohla i jeho cesta do Francie, kde na královském dvoře Ludvíka XIV. poznal dokonalý vzor moderního panského sídla.

Dobrý hospodář Špork začal s výstavbou Kuksu až po hospodářském upevnění svých statků. Nejdříve bylo započato se stavbou dřevěného lázeňského domu, jenž měl být zároveň i Šporkovým sídlem. Za tímto domem byl překlenut kvádrovými deskami léčivý pramen a nad ním byla postavena kaple Nanebevzetí P. Marie. V letech 1698 – 1699 byl otevřen napravo od kaple v místech pozdější školy hostinec U zlatého slunce, bylo dobudováno honosné schodiště, jímž se sestupovalo od lázeňského domu k Labi a u jehož konce vznikla tzv. Dianina lázeň; zároveň byl vybudován přes Labe nový most, na jehož čtyřech rozích stály sochy harlekýnů. Někdy v této době vytvořil pravděpodobně sochař Jan Bedřich Kohl sochy dvou tritónů, které byly postaveny po stranách horního konce zámeckého schodiště a zachovaly se do dnešních dnů. Autor je spodobnil jako ležící vousaté muže, kteří se opírají o položené vázy; z váz vytékala voda do dvou kaskád, jež lemovaly schodiště. V roce 1700 začal být zvelebován i pravý břeh řeky Labe. Byly zde postaveny fontány, a letohrádek, k němuž přiléhala zahrada s altánem, a holubník. Za letohrádkem stoupala cesta k místu, kde byl později, v letech 1707 – 1717 postaven špitál s kostelem a za ním se rozprostíral tzv. hořejší libosad. V něm bylo postaveno již v roce 1701 osm alegorických soch umění a tři velikosti byl nejpravděpodobněji sochař Bartoloměj Jakub Zwengs z Iprů. „Libosad“ byl obehnán zdí, za niž byl napojen zahradní pavilón a za ním byl ještě postaven větrný mlýn. Na louce hned u řeky bylo na tomto břehu zřízeno v roce 1703 v podobě táhlého obdélníku tzv. závodiště či rejdiště, kde byly provozovány různé hry.

Jméno stavitele zámku není známo, ale zato známa jsou jména tvůrců rozsáhlých uměleckých děl vzniklých na pravém břehu Labe. Již v roce 1696 se rozhodl hrabě Špork k založení špitálu pro sto chudých a zestárlých poddaných hradišťského panství, v jehož středu měl být postaven špitální kostel Nejsvětější Trojice a pod jeho celou plochou vybudována rodinná hrobka Šporků, největší v Čechách. Přáním F. A. Šporka bylo, aby měl výhled ze své rezidence na levém břehu Labe přímo do této krypty na svítící věčné světlo. Tomuto přání byly také podřízeny stavební plány vypracované již v roce 1696, podle nichž byl kostel s kryptou postaven v prodloužené přímce zámeckého schodiště v mírném svahu na protějším pravém břehu Labe. Se stavbou celého špitálního areálu bylo započato v oce. 1707, kdy byly uzavřeny smlouvy s italským stavitelem Giovanním Battistou Alliprandim a dále se zednickým mistrem Petrem Netolou a kameníkem Petrem Antonínem della Torre. Všichni tři umělci vedli potom výstavbu spolu ještě s Jakubem Michelem z Jaroměře po celých následujících deset let, než byl celý areál postaven. Na severní straně dosáhl tento areál šířky asi 150 metrů a zahrnoval špitál s kostelem, kryptou, klášterem Milosrdných bratří a lékárnou.

Celý tento areál, který se v Kuksu zachoval dodnes, byl postupně obohacován velmi cennými uměleckými díly, zejména sochařskými. Největší podíl na jejich vzniku má velký barokní sochař Matyáš Bernard jejich vzniku má velký barokní sochař Matyáš Bernard Braun (1684 – 1738), který přišel do Čech kolem roku 1710 a od roku 1712 se ujal sochařské výzdoby Kuksu. Přímo od něho nebo z jeho dílny pocházelo čtyřicet soch trpaslíků, které byly v roce 1713 postaveny na závodišti. Uprostřed těchto soch stály dva trojboké obelisky s kamennými podstavci, na nichž v roku 1719 vzniklo další dílo Braunovy dílny – alegorické postavy Spravedlnosti a Pravdy a dále dvě kamenné skupiny zápasících zvířat, medvěda se psem a gryfa s býkem. Tato Braunova díla se sice většinou nezachovala (torza šesti soch trpaslíků jsou dnes umístěna spolu s obelisky ve špitální zahradě), ale většina jeho dalších děl, která zdobila především přilehlé špitální prostory, se dochovala až po dnešní dny a jsou jedinečnou památkou barokního umění. V některých případech Braun vytvořil jen model a ten do potřebných rozměrů provedli jeho pomocníci z Itálie, Tyrolska a Čech (odtud například bratři Josef a František Pacákové ze Žirče). Z let 1712 – 1715 pochází osm Braunových alegorických postav blahoslavenství, které byly umístěny před průčelím špitálního kostela na pilířích terasy; byly to sochy v nadživotní velikosti: blahoslavení lkající, milosrdní, mírumilovní, blahoslavení chudí duchem, kteří lační po spravedlnosti, kteří trpí pro spravedlnost, tiší a blahoslavení čistého srdce.

Někdy před rokem 1718 byly umístěny před špitálem sochy anděla života a anděla smrti a kolem roku 1719 byla postavena uprostřed kostelní terasy alegorická socha Náboženství. Někdy v téže době vytvořil Braun alegorie soch křesťanských ctností (Víra, Naděje, Láska, Trpělivost, Moudrost, Statečnost, Cudnost, Píle, Štědrost, Upřímnost, Spravedlnost a Pohostinství) a nectností (Pýcha, Lakomství, Smilstvo, Závist, Obžerství, Hněv, Lenost, Zoufalství, Lehkomyslnost, pomluva, Lstivost a Podvod). Těchto 24 soch ženských postav bylo postaveno před obě postranní křídla hlavní severní fronty špitálu, kde stojí dodnes. F. A. Špork dbal i na ostatní uměleckou výzdobu celého špitálního areálu. K výzdobě sakristie a pravděpodobně i kostela získal i slavného mistra Petra Brandla. Sakristie s oratoří a kaplí byly stejně jako kostel součástí střední části špitálního areálu. Ten tvořila čtyřkřídlá jednopatrová budova po obou stranách kostela. Jižní křídlo bylo uprostřed přerušeno trojdílnou zamřížovanou branou, jíž se vstupovalo do hlavní části zahrady za špitálem. Vlastní špitální prostory byly v přízemí východního křídla, v jehož prvním poschodí byly konventní místnosti. Podle Šporkovy nadační listiny z roku 1711 byl totiž s kukským špitálem pro sto chudých spojen klášter Milosrdných bratří, jehož dvanáct členů vedlo od roku 1743 správu nemocnice. Nemocniční sál, refektář a lékárna, jejíž založení spadá do roku 1711, byly též ve východní části areálu, v přízemí hlavního křídla budovy směřujícího na sever. Kolem celého tohoto hlavního severního křídla vedla při zahradní straně valeně klenutá chodba, která byla původně zdobena freskami. Z chodby byly vchody do místností obrácených k severu. V západním křídle špitálního přízemí byla jídelna a byty almužníků; v prvním poschodí byly byty administrátora a úředníků špitálu. Výstavba špitálního areálu byla dokončena v roce 1717 a úplně dovršena v roce 1719 zmíněnou sochařskou výzdobou.
 

V roku 1720 se přesunula výstavba Kuksu na zámecký břeh Labe, kde byly položeny základy ke třem novým domům: novému lázeňskému domu, filozofickému domu a prádelně. Tyto objekty byly dokončeny v roce 1722. Do filozofického domu byla umístěna Šporkova bohatá knihovna. V tomto roce byla také postavena na terase před hostincem U zlatého slunce Braunova socha Herkomana. V roku 1724 byl postaven nad kukskými lázněmi nový hostinec a vznikla také nová úřední budova tzv. Amtshaus; také bylo přestavěno vnitřní zařízení divadla. Tím byla v podstatě dokončena výstavba Šporkovy kukské rezidence, zasazené do přírodního rámce na obou březích Labe – na levém břehu budovy světské a na pravém břehu většinou budovy církevní a charitativní. Jak Kuks vypadal v této době svého největšího rozkvětu, když již byl stavebně úplně dokončen, plasticky znázorňuje Rentzova a Montalegreho rytina z roku 1724. Šporkova rezidence byla využívána nejen majitelem a jeho rodinou, ale i mnohými Šporkovými dvořany, k nimž patřili vedle služebnictva někteří zchudlí šlechtici, různí církevní hodnostáři, vědci a umělci, kteří za ním přicházeli do Kuksu z celé střední Evropy .

 Z Kuksu se stalo významné společenské středisko, které mělo být komerčním podnikem jako všechny soudobé lázně. Vybraná společnost sem nepřicházela jen za léčením, ale spíše pro různé zábavy, hony a divadla; mimořádně ji též přitahovala silná Šporkova osobnost. Mnohdy byly mezi hosty i krounované hlavy z Polska a Německa. Pro zábavu hostů zde působila od roku 1717 vždy po celé léto divadelní činoherní společnost. Tu však Špork v roce 1724 propustil a dohodl s benátským zpěvákem, hercem a skladatelem Antoniem Denziem dvouleté hostování jeho společnosti. Hrabě Špork měl také výbornou kapelu. Večer býval Kuks slavnostně osvětlován a byly vypalovány ohňostroje. Vzácní hosté se také zúčastňovali Šporkových lovů a štvanic. Špork se zasloužil i o rozvoj myslivosti, když založil lovecký řád sv. Huberta, jehož byl velmistrem. Hony v kukském okolí se konaly za zvuků lesních rohů, které hrabě zavedl v našich zemích jako první. Pro chytání ptáků dal Špork postavit různá čihadla, jež byla v cizině často napodobována. Kuks se tak stal za Šporka významným lázeňským místem v Čechách.
 

Šporkova budovatelská činnost však neustávala. Dal nejenom v blízkosti zámku předělat v roce 1729 sochu Herkomana a Goliáše a současně proti němu postavit sochu Davida, ale pokoušel se ztvárnit zkrášlit i širší kukské okolí. S jeho využíváním začal Špork již ve druhém desetiletí 18. století, když v něm stavěl ermitáže – poustevny pro zjednané poustevníky. Nejstarší z nich byla poustevny pro zjednané poustevníky. Nejstarší z nich byla poustevna sv. Františka, postavená v roce 1711 při cestě do Stanovic v lese nad řekou Labem; její místo označuje dosud vytesaný reliéf z Braunovy dílny v pískovcovém balvanu, Stigmatizace sv. Františka Serafinského. Na cestě k této poustevně byl též postaven menší letohrádek, dnes zcela zaniklý. Když F. A. Špork koupil do města Dvora Králové nad Labem v roce1717 nad obcí Žireč tzv. Nový les, kterým procházela ke Stanovicím alej, začal v sousedství této aleje budovat několik menších staveb. V roku 1718 zde založil dvě poustevny sv. Pavla a sv. Antonína, dvě kaple a sedm fontán. J

iná poustevna byla založena po roce 1720 na cestě k obci Kocbeře. Když byly v roce 1724 dobudovány vlastní kukské lázně, začal Špork intenzívně využívat Braunových služeb na budování jiného uměleckého díla, Betlému. Braun tvořil svá díla spolu s pomocníky v Novém lese podél zmíněné stanovické aleje vedoucí ke kapli sv. Kříže, dnes zaniklé, přímo v přírodním prostředí ze skály, ve vzdálenosti necelých tří kilometrů od kukského zámku. Vytesal zde v letech 1726 – 1729 a potom po urovnání Šporkova sporu s žirečskými jezuity v letech 1731 – 1734 scény Narození Páně (26 soch, které daly celému místu nové jméno – Betlém), Příchod Tří králů (23 figur), Zjevení sv. Huberta, Studně Jakubova a nejpozději jednotlivé sochy sv. Jana Křtitele, Jeronými, Garimy, Onufria a zaniklou sochu Hagary, které byly většinou v nadživotní velikosti. Pro výzdobu Nového lesa Matyáš Braun v roce 1732 zhotovil i sochu zvanou velký Miles christianus, kterou Špork postavil na hranicích svého panství se žirečskými jezuity; ta však byla v roce 1746 odtud přenesena do špitální zahrady, podobně jako socha zvaná malý Miles christianus, kterou Braun vytvořil o rok dříve pro tytéž potřeby. Betlémskými sochami dovršil Braun své dílo a vytvořil tak z Kuksu a jeho okolí nejvýznamnější mimopražské středisko českého barokního sochařství.
 

Sláva Kuksu byla nerozlučně spjata pouze se životem Františka Antonína Šporka. Dokonce již v době Šporkova stáří značně poklesl zájem o kukské lázně a oslavné verše na Kuks slezského básníka Hankeho pomalu ztrácely na významu. Šporkovi dědicové věnovali většinu péče špitálu a do něho se dokonce již někdy v polovině 18. století i přestěhovali. Koncem 18. století došlo také k částečné přestavbě špitálu, kdy severozápadní část této budovy byla přebudována v mocný rizalit, jehož výzdoba přecházela i na část severního a západního křídla špitálu. Mezi mecenáše kukského špitálu a rozšiřovatele Šporkovy nadace patřil vedle jeho dcery Anny Kateřiny a císařovny Marie Terezie také zeť a adoptivní syn Františka Antonína Šporka František Karel Sweerts-Špork, jenž byl vynikajícím hospodářem a proslavil se jako jeden z prvních pěstitelů jetele a nositel pokrokových metod v zemědělství. Nerentabilní výdaje na kukské lázně ho však nelákaly. Lázeňské budovy začaly pomalu chátrat, což postihlo i zámek, který nezachránila ani jeho oprava v roce 1821.

 V průběhu 19. století se zámek napolo rozpadl, až byl v roce 1901 úplně rozbořen. Dodnes se nám zachovalo pouze přístupové zámecké schodiště a jen nepatrné stavební zbytky zámku, k nimž patří portál vchodu na balkón, zachovaný ve zdi proti schodišti, a váza z vrcholu tympanonu a několik balustrů z atiky portiku, které byly umístěny ve špitální zahradě. Zámku neušly ani četné plastiky na levém kukském břehu. Mnohé vzalo za své již při povodni v r. 1740, při níž bylo zničeno zařízení v nižší části pravého břehu Labe i celé závodiště s většinou trpaslíků, letohrádek pod špitálem a holubník. Na levém břehu se dále zachovaly po dnešní dobu pouze dva hostince a tzv. Amtshaus, jež však byly později znovu přestavěny. Mnohé škody utrpěl Kuks při válečných událostech v l. 1757, 1761 a 1778, kdy zde byli ubytováni vojáci a zřízen vojenský lazaret. Také druhá velká povodeň v roce 1775 mnohé poničila. Téměř neporušený až po naši dobu zůstal celý kukský špitální areál. V něm a ve zbytcích Betléma se zachovala bezesporu evropská zvláštnost – památník barokního umění a stylu z počátku 18. století.