Monumentální hrad s vysokou věží a zámek stojící na mohutném čedičovém ostrohu,patří k nejvýznamnějším památkovým celkům v Čechách.
Ve 13.století drželi frýdlantsko s Žitavskem Ronovci. Kdo z nich se stal zakladatelem hradu Frýdlantu, písemné zprávy neuvádějí. Přídomek z Frýdlantu užíval už v roce 1257 příslušník tohoto rodu Častolov. Pokud byl míněn tento Frýdlant, protože jiný hrad tohoto jména byl na Českolipsku, spadaly by jeho počátky nejspíše do doby kolem roku 1241, kdy české země byly ohroženy vpádem Tatarů a kdy přechody přes pohraniční hory zajišťovaly nově postavené hrady. K nim patřil například i Lemberk nedaleko Jablonného v Podještědí.

Na historicky pevnější půdu se dostáváme v roce 1278, kdy latinská listina datovaná 7.2.1278 dokazuje, že Rudolf z Biberštejna koupil hrad Frýdlant se všemi právy a příslušenstvím za 800 hřiven stříbra do dědičného vlastnictví a to od krále Přemysla Otakara II. K velké škodě listina nevypočítává co všechno k hradu patřilo a ani nepopisuje samotný hrad. Jisté je, že jeho prodejem získal král do svých služeb tehdy známého válečníka, na němž mu záleželo. Frýdlantsko se tak dostalo do držení rodu, který tu pak vládl do roku 1551. Původní podoba hradu se do dnešních dnů nezachovala. Jeho jádrem však byla mohutná věž kruhového půdorysu s více než 3 metry silnou zdí stojící na nejvyšším místě hradního areálu. V některých pramenech se nazývá INDICA. K ní se na severozápadní straně pojil palác. Přístavby ve 14. a 15. století rozšířily hradní palác a doplnily opevnění hradu baštami, vstupní věží na jižní a věží s branou na severní straně. Za posledních Biberštejnů v první polovině 16.století byla opevnění ještě zdokonalena.

V Českém království patřili Biberštejnové k panskému stavu a nejednou vystupovali do popředí tehdejších událostí. Za husitských válek zaujali od počátku důsledné protihusitské stanovisko a exponovali se nejen vojensky, ale také účastí na různých jednáních zdejší šlechty a lužických měst namířených proti husitům. Husité proto opětovně táhli na Frýdlantsko, zejména v roce 1427 a v listopadu roku 1428, kdy bylo městečko Frýdlant vypáleno, dál pak v roce 1430 a 1432. V roce 1433 vypálily Frýdlant lužické oddíly. Lze předpokládat, že to bylo jen městečko, protože dobytí tak pevného hradu by si vyžádalo delší čas. V roce 1466 držel Jiří z Poděbrad na Karlštejně v zajetí Václava z Biberštejna. V roce 1467 udělil císař Fridrich III. Bedřichu z Biberštejna a dalším předákům českého panstva, které stálo v opozici proti králi Jiřímu z Poděbrad, právo razit vlastní minci. V roce 1468 se Biberštejnové připojili se svými oddíly k lužickému vojsku, které 4.6. vypálilo Turnov. Po tomto bouřlivém období se Biberštejnové v 15.století zaměřili na hospodářské využití své državy a na počátku 16.století k ní získali ještě panství Kost, Trosky a Děvín.

V roce 1551 Kryštofem z Biberštejna vymírá frýdlantská větev. Nároky lužických větví Česká královská komora zamítla. V roce 1558 je prodala císařskému radovi Bedřichu z Redernu. Redernovské období trvalo na Frýdlantě necelých 70 let. Nejvýznamnější postavou rodu byl bezesporu Melichar z Redernu 1555-1600, renesanční kavalír, který na svých cestách navštívil všechny významné země. Melichar a Kateřina Redernovi zahájili po roce 1582 zásadní přestavbu a rozšíření dosavadního objektu hradu.Svěřili jí italskému staviteli Markovi Spazziovi de Lancio, autorovi řady staveb v Lužici, ve Frýdlantě a v Liberci. Jeho úkolem bylo dokončit Biberštejny započatou přeměnu gotického hradu v šlechtické sídlo, odpovídající společenskému významnou a finančním možnostem Redernů. Spaziio pokračoval v přestavbě samotného hradu, kde na místě starého původního gotického paláce a pozdějších přístaveb vystavěl novou budovu. Interiéry byly vyzdobeny štukou, okna a dveře dostaly renesanční ostění, věž byla opatřena renesanční helmicí a střechy ozdobeny volutovými štíty.

 V letech 1598 – 1602 postavil Spaziio naproti vchodu do tohoto „horního“ zámku (tj. hradu) novou kapli, přístupnou odtud krytou chodbou a navazující přímo na nově postavenou dvoupatrovou budovu „dolního“ nebo též „nového“ zámku. Do osy jeho průčelí umístil osmibokou schodišťovou věž s helmicí. Bohatá ornamentální a figurální sgrafitová výzdoba dovršila typicky renesanční ráz horního i dolního zámku. Z významných umělců je třeba vedle stavitele Spazzia jmenovat Ambrosia Fritsche a Bartoloměje Sprangera, kteří se podíleli na výzdobě kaple. Uvedené přestavby vytvořily z někdejšího hradu honosné zámecké sídlo, jeho funkce jako vojenské pevnosti však značně ustoupila do pozadí. Vždyť nikdo nemohl tušit, kolik těžkých chvil přinese následující půlstoletí. K první tragické události tu došlo v roce 1618, když mladý Kryštof z Redernu – syn Melicharův a Kateřinin – zabil při šermu svého bratrance Albína Šlika. Ještě jednoho Šlika stihl ve Frýdlantu zlý osud. Po bělohorské porážce (1620) se sem ke svým příbuzným Redernům uchýlil Jáchym Ondřej Šlik, přední představitel českého stavovského odboje a člen direktoria. Byl zde zajat saským vojenským oddílem, odvezen do Drážďan, pak do Prahy a tam na Staroměstském náměstí 21. června 1621 popraven. Kryštof z Redernu, poslední člen rodu v Čechách, se také aktivně účastnil stavovského odboje, a byl proto odsouzen ke ztrátě frýdlantského a libereckého panství.

 V roce 1621 se uchýlil na své zbylé statky v Lužici a po marných pokusech vrátit se během třicetileté války do vlasti a ujmout se opět svého majetku zemřel v roce 1642 v exilu.O takto uvolněné frýdlantské a liberecké panství se hned na počátku r. začal ucházet Albrecht z Valdštejna. Jak vysoce cenil frýdlantské panství, je patrno z toho, kolik úsilí vynaložil, aby je pro sebe získal. Již v březnu 1621 si vymohl u knížete Lichtenštejna, aby směl vložit do Frýdlantu posádku, protože „z jistých důvodů je nutno, aby zámek a městečko Frýdlant byly obsazeny a opatřeny posádkou“. To se také stalo po 20. březnu. Hned nato si vyžádal takto zabezpečené panství od císaře jako zástavu za půjčené peníze, což císař potvrdil 21. června 1621. 18. února 1622 přislíbil Ferdinand II. Valdštejnovi přednostní právo na koupi Liberce a Frýdlantu a 5. června 1622 udělil obě panství po předchozí koupi Valdštejnovi v léno. Brzy potom požádal Valdštejn císaře, aby tato a další panství, která ještě získá, byla prohlášena za fideikomis a majorát v mužské linii a aby směl připojit ke svému rodovému jménu i přídomek „z Frýdlantu“, protože toto panství považuje za nejvýznamnější část svého majetku. Císař jeho žádosti vyhověl a Valdštejna se tak stal vladařem domu valdštejnského a frýdlantského. Frýdlantské panství oceňoval Valdštejn tak vysoko nejen pro jeho rozlohu a bohatství, ale i pro starobylost, sahající prokazatelně hluboko do 13. století a projevují se i v rozvětvené lenní soustavě, která tu stále ještě trvala a odpovídala Valdštejnově představě o uspořádání vlastního dominia. Vyhovovala mu však i poloha frýdlantského panství na samém okraji Čech, kde spolu s panstvím libereckým tvořilo uzavřený celek, který se měl stát jádrem velké feudální državy, k níž by patřila značná část severních Čech, ale i přilehlé oblasti Lužice, rovněž oblast Valdštejnova zájmu. Nakonec však zůstaly Valdštejnovy územní zisky omezeny na severní Čechy, a tak nový útvar dostal sice v březnu 1624 název vévodství frýdlantské, ale jeho centrem se stal Jičín.To se ostatně odrazilo i na stavebním vývoji města i zámku Frýdlantu.

Valdštejnova éra se na zámku stavebně vlastně neprojevila. Došlo jen k některým opatřením vojenské povahy: v roce 1625 byla hlavní brána pobita železným plechem, prohloubením hradní studny se zlepšilo zásobování vodou a bylo opraveno opevnění. Valdštejna na Frýdlantě trvale nesídlil a pobýval tu krátkodobě v letech 1627, 1628 a 1630.Po zavraždění Albrechta z Valdštejna v Chebu v únoru 1634 se stal majitelem frýdlantského panství hrabě Matyáš Gallas (1584 – 1647). Jím se dostal na Frýdlant rod, s jehož jménem je spojen až do roku 1945. Matyáš patřil k významným vojenským osobnostem své doby a spojil celý svůj život a kariéru s událostmi třicetileté války. Narodil se v Iridentu a pocházel z rodu Castelli, jehož rodovým sídlem byl hrad Campo, bojoval v lotrinských službách proti Savojsku v letech 1616 – 1617, vstoupil v roku 1618 do armády katolické Ligy a pak přešel do císařských v roce 1618 do armády katolické Ligy a pak přešel do císařských služeb (1628). Dosáhl postupně hodnosti generála, generál-majora, generállajtnanta, v r. 1632 byl povýšen do hraběcího stavu. Bojoval úspěšně ve válce proti Mantově (1630), v bitvě v Lützenu (1632) velel pravému křídlu císařské armády.

Když se ve Vídni začala vzmáhat nedůvěra vůči Valdštejnovi, byl pověřen zakročit proti němu. Podařilo se mu zorganizovat všechna opatření k potlačení spiknutí tak dobře, že zůstala utajena do poslední chvíle a umožnila konečný zákrok proti Valdštejnovi v Chebu. Za to dostal z Valdštejnovy pozůstalosti panství Frýdlant a Liberec, dům Kinských v Praze a stříbro z pozůstalosti maršála Ilova a byl jmenován vrchním velitelem císařské armády. V srpnu 1634 zvítězil nad vévodou Bernardem Výmarským u Nördlingenu, v dalších letech se mu však již tolik nedařilo. Tak musel v r. 1635 ustoupit z Lotrinska, v roce 1636 z Burgundska, v roce 1637 sice bojoval úspěšně proti švédskému generálu Bajerovi v Pomořanech, ale příští rok musel s těžce postiženou armádou ustoupit do Čech, načež se vzdal vrchního velení. Po porážce císařských vojsk u Breitenfeldu v r. 1643 byl znovu povolán do čela armády, bojoval pak neúspěšně proti generálu Torstensonovi v severním Německu a se zdecimovaným vojskem musel nakonec ustoupit do Čech. Vzdal se pak znovu vrchního velení, ale když Torstenson porazil císařskou armádu u Jankova (březen 1645), převzal ještě jednou vrchní velení. To již Švédové pronikli na Moravu a obléhali Brno. Gallas se snažil shromáždit všechny síly proti nepříteli, podnikl ještě výpravu do Bavorska a Falce, musel však znovu ustoupit do Čech.

 V roce 1647 se vrátil do Vídně, pro nemoc se vzdal funkce vrchního velitele a v dubnu 1647 zde zemřel.S Matyášem Gallasem je spojena vojensky nejpohnutější doba Frýdlantska i hradu. Exponovaná poloha na severním pomezí Čech na strategicky důležité cestě z Žitavy do Slezska sem přiváděla střídavě armády obou válčících stran. Přirozeně, více trpělo město Frýdlant a venkov: roku 1631 při vpádu Sasů, roku 1634 při vpádu Švédů, roku 1635 a 1636, kdy byl obsazen i hrad a zůstal po dvě léta v držení Švédu. To se opakoval v roce 1639, kdy zámecký hejtman otevřel hrad Švédům, protože skoro celá posádka, složená hlavně z okolních sedláků, dezertovala. Švédové ovládali hrad až do příštího roku a po jejich odchodu se sem vrátila zase císařská posádka; nemohla však zabránit tomu, aby se Švédové ze sousední Lužice nedostali až do Frýdlantska a nevymáhali zde kontribuce. Tím méně pak mohla zdejší posádka odvrátit nové obsazení hradu vojskem generála Torstensona v roce 1642, které tu zůstalo opět celý rok. Jestliže v dosavadních válečných akcích frýdlantský zámek neutrpěl příliš škod, při posledním švédském nájezdu v roce 1645 byl 16. prosince po několik hodin ostřelován švédským dělostřelectvem, až nakonec posádka nabídla kapitulaci za svobodný odchod. Švédové tu pak zůstali až do roku 1649.Po skončení třicetileté války a odchodu Švédů byl osud gallasovských držav dlouhou dobu na vážkách.

Místo nezletilých Matyášových synů spravovali jeho majetek poručníci, uvažovalo se i o prodeji frýdlantského a libereckého panství, ale nakonec se v roce 1674 po několikerém dělení celého majetku mezi bratry stal pánem Frýdlantska a Liberecka František Ferdinand Gallas (1635 – 1697). Statky, které získal, byly válkou velmi vyčerpány, 50. léta přinesla další citelné ztráty na obyvatelstvu, které při začínající soustavné protireformaci takřka masově odcházelo do sousední Lužice, kde nacházelo u svých protestantských souvěrců ve městech i na venkově možnosti obživy. Úbytek poddaných a tedy pracovních sil byl, jak dosvědčuje berní rula z roku 1654, na Frýdlantsku značný a teprve v dalších desetiletích je vyrovnal populační přírůstek a příchod nového obyvatelstva. Rozsah frýdlantského panství zůstal ve srovnání s dřívějšími dobami stejný, do jeho přímé správy však přibyly někdejší lenní vesnice, které Gallasové postupně vykupovali od upadající drobné šlechty. František Ferdinand Gallas se snažil řešit své hospodářské potíže postupným zvyšováním poddanských povinností, což vedlo v letech 1679 – 1687 k povstání nevolného obyvatelstva Frýdlantska, jehož vůdčí osobností byl kovář z dolní Řasnice Ondřej Stelzig.

 Frýdlantský zámek se stal nejen místem jeho věznění, ale i opětného dosouzení k pevnostním pracím v Rábu v roce 1686, z nichž se již nevrátil. Tímto rozsáhlým odbojem se zapsalo Frýdlantsko významně do dějin pokrokových hnutí v období feudalismu, protože zde nejen celá petiční akce proti vrchnostenské zvůli v roce 1679 začala, ale zdejší hnutí i přes dočasné uklidnění trvalo nejdéle.Z dalších majitelů frýdlantského panství byl bezesporu nejvýznamnější osobností Jan Václav Gallas (1669 – 1719), syn Františka Ferdinanda. Jan Václav byl dlouhou dobu v císařových diplomatických službách nejdříve v Londýně (1704 – 1707), pak v Haagu (1707 – 1713), a nakonec v Římě (1713 – 1719). V roce 1719 se stal místokrálem království neapolského, kde však již po třech týdnech náhle zemřel. Přestože jeho diplomatická poslání vyžadovala vždy hodně peněz z jeho panství, dařilo se mu získat i další statky, takže po koupi panství Grabštejna vytvořil ze svých severočeských držav kompaktní dominium, které mělo velmi dobré předpoklady k rozvoji nadcházejícího manufakturního a později i kapitalistického období.

Hospodářské potíže druhé poloviny 17. století a nedostatek finančních prostředků se projevil i na zámku Frýdlantě. Gallasové neměli dost peněz, aby mohli rozšiřovat všechna svá sídla, a tak nebily na Frýdlantě prováděny především práce udržovací. V roce 1676 totiž vyhořela část zámku včetně střechy a horního poschodí a v roce 1684 postihl zámek další požár. Jan Václav Gallas dlel většinou mimo Čechy a investoval velké sumy na stavu svého nového paláce v Praze (1713 – 1719). Panstvo tehdy zajíždělo na Frýdlant jen občas, ale rozhodlo se přece jen k úpravě zámeckých interiérů, jimž dodal intimnější vzhled italský stavitel Marcantonio Canevalle (1652 – 1711) zejména štukovou výzdobou a vlašskými krby. nejlépe je to vidět v tzv. rytířském sále, kde gallasovsko-gaschinovský alianční znak tvoří harmonickou jednotu s galérií podobizen Gallasů a Clam-Gallasů na stěnách.

Po smrti Filipa Josefa Gallase ujala se dědictví jeho manželka Anna Marie, rozená hraběnka z Colonna-Felsu. Zemřela však již po dvou letech a podle závěti připadly gallasovské statky jejímu synovic hraběti Kristiánu Filipu Clamovi (1748 – 1805), který podle závěti posledního Gallase připojil ke svému jménu i jméno Gallas. Za něho zažilo Frýdlantsko nejen povstání poddaného obyvatelstva v roce 1775 a řadu svízelných let nouze a hladu, ale také období intenzivnějšího úsilí o zvýšení hospodářského potenciálu panství. Tyto snahy pokračovaly i za jeho nástupce Kristiána Kryštofa Clam-Gallase (1771 – 1838), jehož manželka Josefa, rozená Clary-Aldringenová, měla velké pochopení pro hudební život a byla v živých stycích s Ludwigem van Beethovenem.V druhé polovině 18. století dali provést první Clam-Gallasové na Frýdlantě větší stavební úpravy.

Na dolním nádvoří mezi první branou a zámkem bylo v roce 1787 postaveno tzv. Kastelánské křídlo, pokud tu nešlo jen o jeho přestavbu, protože podle některých starších vyobrazení lze jeho vznik klást již do doby dřívější. Opraveny byly i fasády, jimž se dostalo barevného tónování, čímž byla zakryta stará renesanční sgrafita a byly sneseny i staré štíty. Zhruba v této podobě zastihl Frýdlant císař Josef II., který tu pobýval v roce 1779 při své návštěvě severních Čech. Ve vnitřním uspořádání se projevila změna v tom, že obytné prostory panstva byly soustředěny v zámku a hradní síně byly uvolněny pro zámecké sbírky, které založili Kristián Filip a Kristián Kryštof Clam- Gallasové. Jejich jádrem se staly zbraně, nábytek, obrazy a knihy ze 16. a 17. století a tyto fondy byl později systematicky rozšiřovány.
Počátek 19. století vtiskl Frýdlantu některé znaky romantického pojetí úpravy středověkých šlechtických sídle. Zámecká fasáda dostala šedou barvu, prostor dolního nádvoří měl být terasovitě upraven jako spojovací článek k hradu a zámek měl být upraven v klasicistním stylu. Tyto plány nebyly realizovány, a tak všechny tyto záměry připomíná dodnes pouze kamenný portál s pylony stojící při cestě k hradu, protože tehdy postavené stáje pře zámkem byly při pozdějších úpravách zase odstraněny.Z dalších majitelů Frýdlantu vstoupil do povědomí širší veřejnosti hrabě Eduard Clam-Gallas (1805 – 1891) svým podílem na porážce rakouských vojsk ve válce prusko-rakouské v roce 1866, když nedokázal se svým armádním sborem klást důraznější odpor pruským jednotkám, postupujícím od severozápadu do Čech. Byl zbaven velení a zavedeno proti němu vyšetřování, které ho však zprostilo viny.

 Pro Frýdlant je toto období důležité tím, že Eduard Clam-Gallas zde dal provést řadu stavebních úprav poplatných dobovému vkusu historizujících slohů. Vídeňský stavitel W. Heck postavil v letech 1867 – 1869 jednopatrové křídlo navazující na dolní zámek. Na staré pětiboké baště ze švédských dob byla postavena věžička se střílnami a cimbuřím, fasády zámku dostaly nové sgrafitové omítky a celkový novorenesanční vzhled byl doplněn ještě štíty a vikýři. Tyto stavební úpravy a zařízení interiérů, pocházející většinou z konce 19. století, vtiskly Frýdlantu podobu, kterou má v podstatě dodnes. Zásluhou Františka Palackého pozval Eduard Clam-Gallas na Frýdlant v roce 1842 Karla Jaromíra Erbena, aby uspořádal bohatý zámecký archív.

Clam-Gallasům patřil Frýdlant až do roku 1945 a byl jimi také obýván. Po převzetí do majetku státu byly původní sbírky, které Clam-Gallasové zpřístupnili i s hradem veřejnosti již v roce 1801, rozšířeny, doplněny a nově uspořádány. Jsou dnes instalovány nejen v prostorách hradu – jak tomu bylo do roku 1945 – ale i v komnatách zámku.Dcera Glotylda žije v Rakousku a požádala o navrácení majetku, které bylo neúspěšné-vztahují se na ni Benešovy dekrety.Pokud navštívíte zámek Frýdlant,tak za pozornost stojí určitě Lovecký salonek,kde můžete obdivovat lustr, poslední ulovenou vlčici v roce 1766, renesanční jídelna, kde je cínové nádobí 18.-19.století.hradní zbrojnici i zámeckou kapli.

POVĚST:
Traduje se,že Bedřich z Bíbrštejna si kdysi s ďáblem prohrál v kostkách svoji duši. Ďábel si to zčásti i odpracoval s pomocí kouzelných vraníků mu rozoral skálu pod hradem. Právě pod touto skálou za temných nocí naříká duch zámecké paní.