Do roku 1990 věděli o existenci Nového Hrádku u Lukova jen zasvěceni. Ležel totiž v "zapovězené zóně", kam normální smrtelníci neměli přístup, na strmém skalnatém ostrohu nad mimořádně velkým a hlubokým meandrem řek Dyje, která v těchto místech tvoří státní hranici s Rakouskem. Po zrušení hraničního pásma se konečně i tento nádherný kout Národního parku Podyjí otevřel veřejnosti.

Nový Hrádek tvoří dvě relativně samostatné části. Starší je  zadní hrad eliptického tvaru, tvořený plášťovou zdí a parkanovou hradbou. Uvnitř se dochovaly zbytky paláce a dalších budov a také pozůstatky tří cisteren. Podle pověsti prý kdysi jeden z majitelů hradu uzavřel smlouvu s ďáblem. Čert měl naplnit suchou studnu vodou a vytrhnout tak trn z paty posádce obležené nepřítelém. Pekelník přání splnil, ale za odměnu si vyžádal pánova syna, pro kterého si měl přijít, až se lípa na hradním nádvoří zazelená. Prohnaný pán však lípi porazil a tím svého syna zachránil.

Počátkem 15. století vzniklo na jv. straně menší předhradí s novou bránou. Hluboký příkop s ezbytky zděných mostních piliř§ odděluje zadní hrad od předního, jehož jádrem je velký dvojkřídlý palác, z něhož směrem ke vstupní bráně vybíhají mohutné bašty. Při jižní straněnvelkého nádvoří stojí obdélný renesanční objekt. Před vstupní branou je hluboký příkop, který cesta překonává po mostě. Celková rozloha areálu přesahuje 8000 m2

. Stavebníkem hradu, který původně sloužil jako lovecký, byl po roce 1358 makrhrabě Jan Jindřich, bratr císaře Karla IV. Lucemburkové hrad dlouho nevyužívsli, již jeho syn  - Jošt Moravský, přenechal v roce 1403 nový zeměpisný hrad svému stoupenci Přechovi z Kojetic.  Pak se majitelé rychle střídali a hrad chátral. Za rakouských pánů z Eitzingeru ve 2. polovině 15 století bylo sv. od hradu při zúženém míst šíje zřízeno předsunuté opevnění, do počátku 16. století postupně přestavené a proměněné na nové obytné jádro hradu(přední hrad). V opravách a obnově hradu pokračovali v 16. století i Krajířové z Krajku. V roce 1618 se Nový Hrádek stal součástí vranovského panství a přestal být udržován. Jeho zkázu dovršili Švédové, kteří jej v roce 1645 pobořili. Od těch dob už nebyl nikdy v plné míře obnoven. Ve 2. polovině 18. století se jeho renesanční část na předním hradě dočkala úprav a sloužila pak jako lovecký zámeček a obydlí panského lovčího. Dnes jsou z Nového Hrádku malebné, dosud značně vysoké zříceniny s relativně dobře zachovalými objekty předního hradu. Z vrcholu renesančního paláce je daleký výhled.