na Červenohorské sedlo jsme se nechali vyvést autobusem, všude byl klid a mír, téměř ani živáček

ukazatel s mapou kudy tudy se dá chodit v okolí
 

po kafíčku nabíráme kurz po červené ke Švýcárně - hned kousek nad cestou u sjezdovky pozoruhodný objekt - ale zavřenej

jeden z rozcestníků - ano po červené do kopce

a ejhle - zase sníh, tentokráte nás bude doprovázet celou cestu až na Petrovku

na sjezdovce koukáme dolů - při minulé návštěvě v listopadu byla inverze a tak nebylo v údolí nic vidět

rozcestník Klínovec - je zde chaloupka - krásné místo na trošku relaxu

a pohled zpět - v dáli Keprník a Šerák

a na vrcholu Výrovka byl krásný výhled na praděd, také trošku odpočinku a na Tatranku - to aby ten kopec byl menší

a malé skály okolo - pomalu se blíží vrch Kamzík - kdo ví, proč má zrovna takový název ?

a ty výhledy na okolí moc pěkný, na této trase jsme potkali i běžkaře takže je tady turistický ruch

nedaleko Malého Jezerníku 

Malý Jezerník a pohled na Dlouhé Stráně

a na vrtule na Medvědí hoře - už jsou mimo provoz

pak výstup na Kamzík a jsme před Švýcarnou, běžecká stopa byla kvalitní čím dál tm víc

zvon před chatou Švýcarnou - při zpáteční cestě dokonce zvonil - pracovníci HS si to zkoušeli

pod rozcestím k Pradědu
 

volíme nejdříve cestu k občerstvení - jdeme na Barborku - cestou jdou vidět moje kameny - vlastně Petrovy kameny - místo mnohých pověstí - při čarodějnických procesech v 17.století byly označovány jako místa sabatů - místo schůzek čarodějnic s Ďáblem. Podle druhé pověsti kameny dostaly název po mladém kováři, který žil v jedné z vesnic sovineckého panství. Zalíbení v něm našla dcera samotného správce. Když se o tom dozvěděl správce, nařídil Petra zbičovat a vyhnat z panství. Jakmile se to však doneslo jeho dceři, honem spěchala svého milého varovat. Podařilo se jim sice společně prchnout do hor, ale pronásledovatelé byli brzy v patách. V tu chvíli se rozhodli vylézt na skálu, kterou uviděli před sebou a v nejhorším se vrhnout dolů. Když se černého kamene dotkli, zahalil celý vrchol planiny černočerný mrak, ze kterého začalo sněžit a vát. Pronásledovatelé se neodvážili pokračovat v pátrání. Myslili si, že milenci zimou a vyčerpáním zahynou. Ti se však v závětří skaliska schovali, nabrali sílu a šťastně došli do bezpečí. Skále se od té doby začalo říkat Petrovy kameny

na velkém Václaváku se pořád lyžovalo

po obědě stoupáme k vrcholu Pradědu - míjíme i staré hraniční kameny z roku 1721, které zde jsou

a zpět opět ke Švýcárně - kolem profrčela horská služba na skůtru

a to je on - skutr

ještě pár pohledů na věž a trajdáááá dolů

v údolí nebylo po zimě ani památka

jen slunce se jakoby skrylo do mraků, ze kterého spadlo přibližně asi přesně 58 kapek, ale to bylo vše